Konec dobrý, všechno dobré...

KONEC DOBRÝ – VŠECHNO DOBRÉ

Blížil se konec roku a s ním i velkolepé oslavy našich kamarádů mimo Prahu. Naše babička se nabídla, že s dětmi zůstane pár dní ona se slovy: Vy si ten konec roku pěkně užijte sami.

Sněhu bylo toho roku opravdu tolik, že silnice byly lemované dvoumetrovými sněhovými bariérami, které zasahovaly bohatě do silnic. Měli jsme s Emčou, manželem Emilem v úmyslu prožít poslední dny roku s přáteli na chaloupce v Jizerských horách. Zatímco já jsem trávila zbývajících pár hodin do odjezdu v kanceláři, Emča, za pomoci přítele Ruma spakoval všechno, co považoval za potřebné. A když jsem já dorazila domů, usadil mne za volant Laděnky, našeho prvního auta, v blahé naději, že ho v pohodě dovezu do hor. Nestalo se.
Naše cesta vede kolem Branického hřbitova. Tak jsem tedy vyrazila na cestu, pustila zpravodajství o sjízdnosti silnic a zaposlouchala se. Ale právě ta místa, kam jsem mířila, byla podle zpravodajství sjízdná jen s velkou dávkou odvahy a rizika. Hřbitov, kolem kterého jsme projížděli, mi byl dostatečným varováním. Hned za hřbitovem jsem Laděnku otočila, neboť: máme dvě malé děti, musíme přežít.

Ukryli jsme auto do garáže, vybalili to nejnutnější a jali se telefonovat čekajícím přátelům, že ne, že nejsme hazardéři ani sebevrazi. Místní i zdejší nás ale ubezpečili, že situace vůbec není tak špatná, a že zpravodajové přehánějí, jen ať zítra přijedeme, pokojíček je krásný, vytopený a že nás čekají.

Ráno jsme tedy znovu naložili to, co jsme včera vyložili, přidali lopatu A vydali se opět na cestu, kolem hřbitova. Tentokrát jsem už ale nebyla připuštěna k volantu. Nevěřilo se mně, ani sněhovému zpravodajství. Všechno řídil můj Emča.
Prvních 100 km, než jsme dorazili do hor, bylo fajn. Těšili jsme se na lyže, na pokojíček, přátele a na oslavu. Když jsme se ale přiblížili ke kopcovitým terénům a silničkám Jizerských hor, náš humor přestával být humorem. V úvahách zda nasadit či nenasadit sněhové řetězy, jsme se začali pomalu šplhat do kopečku po silnici, která se vzhledem ke sněhové situaci, změnila v jednosměrnou. A najednou se proti nám vyřítil ze zatáčky místní „Škodovkář“. Vědom si své převahy, zatlačil nás do sněhové bariéry a zmizel v nedohlednu. Tupě jsme zírali do bíla, než se Emča odhodlal vystoupit z auta. Zapomněl ale, že máme na autě zahrádku, která přečnívala přes střechu a on se svojí nejoblíbenější košilí značky Lewis, v té době velký luxus, zadrhl o zahrádku. Díra velikosti 10 cm a rázem se z „elegána“, stal „trhan“. Protože byl klasický cholerik, začal se dostávat do tempa. Nejdřív škodovkář pak střecha a co ještě? Že by já?
Vyvléct Laděnku ze sevření sněhu a navíc v takovém zasněženém a zledovatělém terénu, není nic snadného. Ale co, máme lopatu, písek, sněhové řetězy…
Jenže písek a řetězy, byly zabalené na dně kufru. Já ho naštěstí nebalila. Nahoře v kufru byly moje přezkáče. Velké a těžké, s přezkama. V návalu zlosti je chtěl Emča vyhodit co nejdál od auta. Jenže, nestrefil se daleko. První botka skončila na jeho levém oku, na kterém hned naskočil 5ti centimetrový monokl. Zfialověl, natekl a stlačil celé oko tak, že mu zůstala jen malá štěrbinka, kterou mohl pozorovat okolí a tu hroznou majitelku přezkáče.
Ale co, ještě má jedno oko, s tím si vystačí.
Nakonec se přeci jen nad námi někdo smiloval a pomohl nám vytlačit auto ze sněhu, rozjet se, dojet na první kopec, abychom se pokusili najít na dně kufru sněhové řetězy. To, co na nás padalo z nebe, bylo mokré a špinavé, ale řetězy se nám nakonec podařilo vyhrabat z kufru i nasadit.

Už to nebylo daleko a tak jsme doufali ve zdárné zakončení naší cesty. Marně.
Před posledním kopcem k chaloupce, byla cesta zapadaná sněhem. Naštěstí přijížděl sněhový pluh a my, v těsném závěsu, se vydali za ním. Pluh jel pomalu a tak jsme sledovali cestu kolem sebe. A najednou – hurá asi 300 m od cíle, jsme na jedné straně ve stráni uviděli krásné, vyčištěné místečko, akorát pro naši Laděnku. Auto Emča zaparkoval čumákem k silnici, kufrem ke stráni. Rozhodli jsme se, že až se v chaloupce vzpamatujeme, vrátíme se pro věci do auta. Jen z kufru si vezmeme hned to nejnutnější. To byl úkol Emči. Já přeci nevím, co je to nejnutnější.
Emča v jednu chvíli byl a za chvíli už nebyl. Na místě za autem byla příkrá stráň. A tam jsem ho uviděla. Na štěstí tam byl stromek, který ho zastavil. Běs a děs cholerika, kutálejícího se dolů prašanem, nemohl vyvolat ve mně nic jiného než smích. A zase za to můžu já.

Ještě že máme přátele. Vytáhli jsme ho nahoru, za pomoci silného lana. Než jsem ale všechny přesvědčila, že ten otrhaný, jednooký člověk, jindy elegán, je můj manžel Emča, chvíli mi to trvalo. Jeho levá tvář a štěrbinové oko, spolu s děravou košilí, z něj dělalo stvoření jakoby z jiného kontinentu. Dlouho jsme mého cholerika všichni uklidňovali, že všechno další už bude jen OK.

Ale nebylo.
Když jsme se po několika dnech vrátili k Laděnce, chvíli nám trvalo, než jsme se dostali ke dveřím a dovnitř. Byla zasypaná všemožným harampádím, protože to pro nás připravené místečko, nebylo pro nás, ale pro někoho místního, komu jsme ho zabrali.

A ještě poslední překvapení nás čekalo doma v garáži. Když jsme vykládali věci z auta, po mém odmítnutí hazardérství, vypadl nám někde v garáži kus masa, který jsme stále marně hledali, a zůstal tam. Garáž byla po celou dobu dobře vytápěná. Co to s masem udělalo? Rozmnožilo se. O pár živých tvorečků.

Díky těmhle našim příhodám, jsme bavili ostatní, dokonce i Emču, nejen tento, ale i několik dalších Silvestrů. A baví to naše děti a možná v budoucnu i jejich děti a věřím, že i Vás to pobavilo. EVA.

[E1]

Eva Kaňáková

Casiopea, s. r. o.GSM 603 428 692

Blog Evy Kaňákové

Casiopea, s. r. o.
GSM 603 428 692